Rybník je, zjednodušeně řečeno, vodní nádrž vzniklá přehrazením vodního toku. Tedy kromě nebeských rybníků, které čekají (často se jmenují Čekal) na vodu, která naprší, nebo až roztaje sníh v nejbližším okolí.
text: Jan Schinko
První stavbou rybníka je hráz a v ní vypouštěcí zařízení. Hráz a výpusť se budovaly současně. Ve středověku byla výpustí dlouhá roura uložená do hráze v nejhlubším místě rybníku. Roura či potrubí býval jedlový nebo modřínový kmen, který se podél rozřízl, vydlabal střed a zase spojil.
Styčné plochy mezi horní a spodní polovinou kmene byly skoseny, aby se časem tlakem zeminy nerozlézaly. Takové jedlové potrubí vydrželo i 300 let.
Potrubí se uzavíralo špuntem (spisovně čepem, někde čapem) na dlouhém táhlu. Vytahování špuntu byl fyzicky náročný kol. Špunt byl několik metrů hluboko a zatěžkán sloupcem vody. Rybníkáři měli nahoře pákové zařízení (nadčepec), kterým špunt uvolňovali.
Pokrok byl, když se výtoková roura nechala vpředu otevřená a zahradila se deskou, která se zdvíhala táhlem – podobně jako u špuntu. Táhlo s deskou se podobalo lopatě, proto rybníkáři vytahovali lopatu. Vytažením špuntu nebo lopaty odtékala z rybníka spodní studená voda.
Kolem špuntu bývalo brlení či zahrádka, aby nemohly unikat ryby. Nevýhodou špuntu a lopaty bylo to, že jakmile se vytáhly, těžko se dávaly zpátky. Kumšt byl špunt jen trochu vyviklat, kdy pak tekl jen courek vody.
Technologický pokrok
Zásadní změnou ve vypouštění rybníků bylo zařízení, mohlo by se říci moderní. Nazývalo se požerák, kbel, někde bel nebo mnich. Vertikální či věžovitý dřevěný hranol, uvnitř dutý, posazený na odtokové potrubí a vyčnívající nad normální hladinu, byl na přední straně opatřen drážkami, do kterých se zasouvaly prkénka zvané dluže.
Dluže byly a jsou z borového, bukového nebo dubového fošnového dřeva, vysoké asi 15 až 20 cm. Horní dluž určovala hladinu vody. Když se jedna dluž odebrala, snížila se hladina rybníku o výšku té dluže. Bylo to celkem snadné. Voda padala do požeráku z výšky a odtékala potrubím, ale dutina požeráku se nesměla zahltit a do potrubí vtáhnout vzduch.
Nevýhodou tohoto jednoduchého požeráku je, že odtéká horní vrstva vody, která je ve vegetačním období teplá a plná přirozené potravy ryb. Není zjištěno, kdo zkonstruoval dvojitý požerák jako první. Používá se u většiny středních a malých rybníků v jižních Čechách.
Podstatou je dvojí stěna dluží, z nichž přední stěna má místo nejspodnější dluže mřížku (přední stěna může být též pevná, jen s mřížkou u dna). Zadní stěna, blíže k hrázi, má dluže ode dna až nahoru, přičemž horními stavítky se reguluje hladina rybníku.
Funguje to jako spojené nádoby. Spodní studená voda s malým obsahem kyslíku odtéká, další stoupá nahoru podle zákonitostí spojených nádob. Přetéká přes zadní stěnu a požerákem na opačné straně teče zase dolů do potrubí. Dvojitý požerák má i tu výhodu, že v zimě nezamrzá.
Stavidlo, nebo požerák?
Požerák s přístupovou lávkou a zábradlím se hovorově označuje jako stavidlo, což ale není zcela přesné. Jsou v něm sice v drážkách stavítka (dluže), ale za stavidlo se považuje složitější zařízení tvořené jednou nebo více vertikálně ovládanými deskami.
Stavidlem lze také rybník napouštět. V hrázi Zlaté stoky jsou umístěna různě velká stavidla, která umožňují napájet rybníky v okolí, je-li třeba. Jedno stavidlo Zlaté stoky směřuje k Rožmberku, ale prakticky se nepoužívá.
Tradiční dřevěné požeráky ošlehané deštěm, sněhem a větrem patří k tichému koloritu rybníků. Ty betonové s železnou dírkovanou lávkou zatím tu romantiku nemají, ale jsou méně nákladné, přičemž rybníkář nebere požerák či kbel jako zařízení poetické, ale pracovní.
Diskuze k článku (0)