Jak se stát neviditelnou: Strategie maskování u ryb

Živočichové, ryby nevyjímaje, se v průběhu dlouhého vývoje přizpůsobili životu v různém prostředí za pomoci několika typů adaptací. Nejnápadnější jsou adaptace morfologické, méně známé pak adaptace fyziologické a etologické.

text: Jozef Májský

Mnohé z morfologických a fyziologických adaptací, částečně i některé etologické projevy u ryb, souvisejí s různými strategiemi maskování. Ty se liší v závislosti od prostředí, které jednotlivé druhy obývají, resp. podle toho, kterou část vodního sloupce upřednostňují.

Obecně platí, že (až na výjimky) mají ryby tmavší hřbetní stranu těla, zatímco břišní strana je světlejší, často zcela bílá. Toto tzv. kontrastní zbarvení se vyvinulo u druhů žijících na dně i u druhů zdržujících se uprostřed vodního sloupce, popřípadě u hladiny.

I laikovi se určitě jeví logické, že třeba vranka obecná má maskovací vzor pouze na svrchní straně těla, zatímco břišní stranu, kterou je doslova přisátá na dno, má bílou. Pozorné oko predátora (vodního i suchozemského) ji na substrátu rozpozná velice těžko. Některé druhy ryb dna, třeba zmíněná vranka, ale i mřenka, dokáží maskovací vzor přizpůsobit barvě a struktuře dna.

Nejde jim to tak rychle jako třeba chameleónovi a některým exotickým rybám (platýs), výsledek bývá přesto velice dobrý. Případy, kdy jsou ryby přizpůsobeny téměř dokonale prostředí zbarvením i tvarem těla, nazýváme mimetizmus. Setkáváme se s ním třeba u mořských ropušnic (Scorpaena) a odranců (Synanceja), imitujících balvany na mořském dně, nebo rozedrance sargasového (Histrio histrio) napodobujícího mořské řasy.

Ryby si své maskování uvědomují

Naše ostatní bentické druhy ryb mají zbarvení těla i ploutví stabilnější a méně variabilní. Třeba hrouzek má typické skvrnky nejen tehdy, když žije na drobném štěrku, ale i v případě, kdy v jeho rodném potoce dominuje písčité dno. Samozřejmě, že na nevýrazném písku nebo bahně má zbarvení mdlé. Ze sledování ryb v akváriu i poznatků potápěčů vyplývá, že mnohé druhy ryb si maskovací funkci svého šatu „uvědomují“.

Když se třeba hejno parem vydá za potravou, přerývají dno tam, kde je nejvíce potravy a na maskování a bezpečnost příliš nedbají. Při odpočinku ale s oblibou využijí tmavší kameny nebo kořeny, mezi nimiž jsou při pohledu shora nenápadnější.

Zkušení rybáři velmi dobře znají léta používané sumčí ukryty za potopenými kmeny padlých stromů nebo u tmavých balvanů, které jejich těla dosti připomínají. A samozřejmě, že toho dokáží i využít při lovu. Ale i tak pestře zbarvená ryba, jakou je potočák, je ve stínu balvanu velice nenápadná. Často nám ho odhalit nepomohou ani polarizační brýle.

Co se leskne, nemusí být nápadné!

Méně logická se může jevit lidem skutečnost, že světlé břicho mají i ty druhy ryb, které žijí v převážné míře ve vodním sloupci, resp. u hladiny. Zelenavé zbarvení svrchní strany typického hladinového druhu, oukleje, je výhodné, protože hlavně při rozvlněné hladině ji rybožravý pták vidí jen pod určitým úhlem.

Proč má ale bílé břicho, které je nápadné? Bílá břišní strana a stříbřité boky mnoha druhů ryb totiž při pohledu z podhledu odrážejí světlo stejné intenzity jako okolní prostředí, což jim pomáhá splynout s lesknoucí se hladinou. Tento fyzikální jev tak stěžuje dravým rybám nebo jiným lovcům (vydra, kormorán) kořist identifikovat a ulovit.

U rybích druhů, které se pohybují ve středních vrstvách vody (např. jelci) zabírá obyčejně bílá břišní strana menší procento těla, než u druhů žijících většinu času u hladiny (např. ouklej, ostrucha). Kdyby někdo o tomto principu pochyboval, snad ho mohou přesvědčit někteří zvláštní afričtí sumci peřovci (např. peřovec černobřichý – Synodontis nigriventris), kteří plavou břichem vzhůru.

Tomuto zvláštnímu stylu odpovídá totiž i jejich obrácené zbarvení. Mají tmavé břicho a světlou hřbetní stranu! Maskování pomocí bílého břicha a stříbřitých boků mnohé druhy ryb ještě znásobují tím, že žijí ve velice početných hejnech, které působí nějak tak, jako by šlo o jednoho obrovského živočicha.

Platí to především u mořských druhů (sardinky), ale jistě nejsem sám, koho už nejednou zmátl podivný útvar v řece nebo pískovně, z něhož se při důkladné prohlídce vyklubalo hejno ouklejí nebo perlínů.

Zmizet z očí nepříteli, o to tu kráčí

Podobný princip, jak zmizet nepříteli z očí, se vyvinul u některých sladkovodních i mořských ryb, které prakticky ztratily všechny pigmenty, takže mají průhledné sklovité tělo. V akváriu se občas chová asi 10 cm dlouhý sumec průsvitný nebo sklovitý (Kryptopterus bicirrhis), který trochu připomíná rentgenový snímek.

Pochází z řek jihovýchodní Asie, kde žije i častěji chovaný okouník sklovitý (Chanda ranga). Průhledné jsou pak i larvy některých rybích druhů, třeba sledě, korušky, ale i úhoři. I dovážení úhoříci (úhoří monté), v něž se promění leptocefalové úhoří larvy, mají ještě částečně sklovité zbarvení.

Princip „rozpadu“ siluety pomocí skvrn, příčných nebo podélných pruhů, které stěžují identifikaci takto maskovaného objektu v prostředí plném rostlin nebo stínů, využívá množství živočichů. Mnoha druhům suchozemských šelem se podobají i některé naše dravé ryby.

Už děti malují pruhované lupiče okouny ve spleti vodních travin, skvrnité tělo štiky pak nejednou přehlédne v bujné podvodní vegetaci i zkušený rybář. I zde obyčejně platí to, co jsem zmínil výše, že když se ryba ocitne v monotónním prostředí, její pruhy nebo skvrny obyčejně vyblednou, protože by nebyly funkční.

Na intenzitu zbarvení mají samozřejmě vliv i jiné faktory, třeba hormony v období tření, kdy se mohou ryby vybarvit nezávisle na charakteru okolního prostředí.

Moudrá příroda

Je třeba říct, že i ty druhy ryb, které nemají zvláštní maskovací zbarvení, své okolí neustále monitorují a vyhodnocují. Některé druhy se nám mohou jevit jako méně inteligentní, třeba v hejnu žijící ouklej nebo střevle, ale kupodivu i lipan, který se příliš na dně podhorské říčky nemaskuje.

Naopak starý a všemi mastmi mazaný tloušť, přestože jeho břišní a řitní ploutve doslova září červení, je mistrem kamufláže. Někdy se provokativně předvádí na hladině, jindy naopak zaleze pod břeh, nebo do blízkosti ponořeného stromu, kde díky tmavému hřbetu vypadá jako kus větve.

Našim rybám ale ještě chybí specifické postoje, které si osvojily některé exotické druhy ryb. Například nevelká rybka z jihoamerických vod, ostnáč listový (Monocirrhus polyacanthus), plave obyčejně hlavou dolů. Jak už napovídá druhové jméno, plave tak proto, aby se co nejvíce podobala odpadnutému listu unášenému vodou. Na bradě má dokonce výrůstek imitující listovou stopku!

Zvláštní plavání hlavou dolů se v Amazonii vyvinulo i u dalších ryb – hlavostojek a setkáme se s ním i u mořských druhů, třeba 10-20 cm dlouhé špičatky obecné (Macroramphosus scolopax), kterou můžeme pozorovat třeba v Jaderském moři, jak se maskuje u trsu plovoucích řas. Naopak, opačný postoj hlavou vzhůru zaujímají mořští koníčci (např. koníček tečkovaný – Hippocampus guttulatus), kteří se kromě toho dokáží přichytávat o vegetaci nebo jiné předměty pomocí ocásku.

Uvedená problematika je samozřejmě podstatně komplikovanější, než jsem ji stručně nastínil. Pozornost jsem soustředil hlavně na naše rybí druhy. Způsoby maskování by bylo možné roztřídit podrobněji, především kdybychom se více soustředili na tropické a mořské ryby, které žijí v podstatně různorodějších biotopech.