Vyměnit sychravý evropský podzim nebo zimu za pobřeží Tichého oceánu s teplotami o nejméně 20 stupňů vyššími je cílem výprav rybářů, mezi kterými stále častěji zní čeština, slovenština i moravská nářečí. V posledním listopadovém týdnu si naše výprava mohla užít Pacifik snad ve všech variantách, které tropické počasí může přinést.
text: Zdeněk Edelmann
Když jsme zastavili na vrcholku sopky Irazú v nadmořské výšce 3400 m, nechal jsem chvíli běžet motor a ventilátor topení. Venku byla mlha a teplota mírně nad bodem mrazu. Kdesi před námi probleskuje v cárech bílé prázdnoty okraj kráteru a v dálce pod ním modravé nekonečno Karibiku.
Teprve když na sebe navleču všechna trika a bundy, která mám s sebou, opouštím útulně vyhřáté auto. Mezi stromy ojíněnými ranní mlhou poletují kolibříci a na druhé straně silnice se mezi mraky otevírá pohled na údolí s terasovitými poli, které se svažuje k Tichému oceánu. Touto dobou už se na jeho vlnách v nastávajícím vedru potí naši přátelé ve snaze ulovit trofejní kohoutovce, kanice či plachetníky.
Tichý není vždy klidný
Vzhledem k hurikánu, který sem po více než 100 letech zabloudil z neklidných končin Karibiku, jsme měli to „štěstí“ zažít nejen opravdu klidný Tichý oceán, ale také parádní vichřici, kdy se na vlnách dělaly čepice jako v zimě na Baltu i při teplotě přes 25 °C. Po třetím tropickém lijáku, kdy vzdáte snahu zachovat si suchou i tu poslední část těla, se do každého dá zima a tělo pokryje husí kůže, tropy, netropy. Nakonec je to právě usilovné rybaření, které zažene pocit chladu. A usilovně rybařit, to zase umíme.
Nicoya, civilizace tak akorát
Někteří z nás, posíleni pár doušky místního rumu a někteří hnáni vidinou trofejních úlovků, prochytávali v ranním vánku, za poledních veder i tropických lijáků pobřeží poloostrova Nicoya, které patří k rybářsky nejatraktivnějším a také nejméně dostupným částem pacifického pobřeží střední Ameriky. Ne snad, že by sem nevedla dnes už dokonce asfaltová silnice, ale větší část poloostrova rybáři navštěvují.
Pobřeží je totiž součástí přírodní rezervace, která komerční rybolov neumožňuje a navíc zde zatím chybí hluboké a proti větru chráněné přístavy s infrastrukturou potřebnou pro provoz větších lodí a rozvoj turistického průmyslu. Za pár let to možná bude jinak. Zatím jsme se při celodenním rybaření potkávali se dvěma či třemi jinými plavidly, jejichž posádky byly stejně jako ta naše na lovu zdejších dravců.
Nebudu vypočítávat jednotlivé úlovky, popisovat použité nástrahy a techniky lovu. Ty se ostatně příliš neliší od používaných v jiných tropických mořích. Spíše bych se zaměřil na zkušenosti našich kapitánů a průvodců, bez nichž bychom naše úlovky nepočítali na desítky, ale na náhodné kusy. A nedá mi to nezmínit rybářské štěstí, které v kombinaci s určitou dávkou vytrvalosti a preciznosti vede k rybám opravdu velkým.
Průvodci cestou k úspěchu
Jít rybařit na neznámé vodě se znalcem místních podmínek ušetří každému hodiny nebo i dny hledání a tápání, desítky ztracených nástrah i utržených ryb. Na moři to platí dvojnásob. Zvláště, když se do toho nečekaně zamotá hurikán. Kapitáni našich lodí rybaří na pobřeží poloostrova Nicoya pěknou řádku let, někteří se zde ostatně narodili a všichni tráví na hladině oceánu většinu dní v roce.
Pomocí přesné předpovědi počasí a jejich znalosti pobřeží jsme každý den zamířili na tu část pobřeží, která skýtala ochranu před větrem i lokálními bouřkami a zároveň dávala naději na dobré úlovky. Hlavními cílovými rybami výpravy byli samozřejmě kohoutovci (rooster, pez gallo), kteří se vyskytují a loví pouze na západním pobřeží střední Ameriky.
Připraveni jsme byli i na lov mohutných chňapalů (cubera, snapper), kteří patří k nejurputnějším a největším tropickým dravcům. A očekávali jsme rovněž úlovky kaniců, kranasů, barakud, tuňáků i dalších tropických ryb. To vše se nám během týdenního rybaření nakonec splnilo právě díky zkušenostem kapitánů, průvodců našich lodí.
Sever ve znamení útesů
V první polovině týdne jsme podnikali výpravy na loviště ležící v severní části poloostrova a poté, kdy změna počasí výpravy severním směrem znemožnila, přišla na řadu část jižní. Během týdne jsme tak chytali na více než 100 km dlouhém úseku pobřeží. Zatímco na severu jsme vláčeli především v okolí pobřežních skal a útesů na hloubkách nejvýše 50 m, výpravy na jih směřovaly především k ústí řek na písčitých plážích a na loviště, kde se písečné dno setkává s kamenitým.
K našemu překvapení jsme při vertikální přívlači (jigging) prochytávali zpravidla okolí útesů a zlomů hloubek v zóně pouhých 25–40 m. Lovili jsme zde několik druhů kranasů (velkooký, dvouskvrnný a oceánský – amberjack), kaniců a tuňáků, makrely španělské, a nakonec i ty vytoužené kohoutovce.
Výhodou vertikální přívlače v relativně malých hloubkách byla velmi dobrá kondice zdolávaných i zdolaných ryb, menší fyzická náročnost při soubojích a v neposlední řadě nulová ztrátovost nástrah. Aby nám kapitáni lodí vyhověli, zkoušeli jsme i loviště v hloubkách 60–100 m, která obvykle navštěvujeme v jiných lokalitách, ale bez valného úspěchu. Proč tomu zrovna u poloostrova Nicoya tak je, nevím. Zeptejte se na to zdejších ryb.
Jih ve znamení pláží
Poté, kdy nám změny počasí uzavřely přístup na severní loviště, přišel na řadu jih. Učinili jsme i jeden odhodlaný pokus o rybaření na lovištích plachetníků, mečounů a tuňáků na otevřeném oceánu přes 30 km od pobřeží, ale nestálé počasí a vlny odsoudily tento pokus k nezdaru, takže prvního plachetníka sezony ulovili teprve naši kolegové ze Slovenska týden po nás. Druhá polovina našeho pobytu byla tedy ve znamení povrchové přívlače a občasného jiggingu v okolí ústí řek a na místech, kde písčité pláže navazují na kamenité dno.
Někdy jsme driftovali a chytali v okolí míst, která naši průvodci znají z předchozích let, zkoušeli jsme i neznámé skály a útesy a nejednou se nám podařilo narazit na hejna zběsile lovících kohoutovců, kranasů, makrel, drobných tuňáků a chňapalů. Pronásledování hejn lovících dravců, jejichž přítomnost indikovali hlídkující pelikáni, fregatky a rybáci.
Bylo plné adrenalinu, rychlých přesunů na plný plyn, intenzivního nahazování i zdolávání, ale někdy také až neuvěřitelné absence záběrů, to když naše nástrahy dopadaly do hejn rozvášněných dravců, kteří však lovili jen drobné rybky a potěr, zatímco naše nástrahy ponechávali bez povšimnutí. O úlovky však nouze nebyla a brzy padla hranice 1 m, pak 110 cm, 115 cm a ti šťastnější potřebovali metr delší než 120 cm, ba i 130 cm!
Nečekané překážky
Při přejezdech mezi lovišti se naše lodě musely vyhýbat zcela nečekaným překážkám, mořským želvám. Novoluní je v této části roku (a koncem dubna) obdobím, kdy karety zelené připlouvají ke zdejším plážím, aby zde za tmavých nocí kladly vejce. Nezřídka jsme museli mezi želvami doslova kličkovat, protože na každých sto metrů čtverečních připadala nejméně jedna želva a srážka s několik desítek kilogramů těžkým opancéřovaným tvorem by nemusela končit jen poškozením motoru.
Komu přeje rybářské štěstí?
Říkává se, že štěstí přeje začátečníkům. To je možná pravda, ale když nemáte vhodné vybavení, jistou dávku zručnosti a ještě větší dávku zkušeností, pak samotné štěstí při mořském rybolovu obvykle nestačí. To přeje především připraveným a někdo ho někdy má, jindy nikoli. V průběhu naší kostarické výpravy na pobřeží poloostrova Nicoya si každý z nás chytil hezké ryby, ale největší kusy končily vždy na udici jediného z nás. To už nemůže být jen štěstí, za tím bude něco víc…
Diskuze k článku (0)