Zvoní budík, jsou tři ráno. Vražedný čas. Brzké vstávání nesnáším! V tu dobu svůj telefon nenávidím. Jenže někdy jsou důvody, kdy prostě vstát musíte a také existuje jeden důvod, kvůli kterému svůj odpor ke vstávání překonávám docela rád.
text: Jiří Pejchar
Jít s kamarády na ryby? To nic nenahradí! Jenže někdy i výjimka má svoji výjimku a mně se dneska na ryby fakticky nechce! Ale za chvilku přiběhne Korrie a z postele mě vytáhne.
Sakra, to zase budu nevrlej! To bude den! Předpověď počasí hlásí třiatřicet stupňů. No, popravdě řečeno, na Jižní Afriku běžná teplota. Cestou přes celé Kapské Město mě dokonale probudí blesk radaru. Ejhle, na světě je pokuta. Korrie, do té doby šťastný a veselý, se na dvě vteřiny zamračí, ale vzápětí ho to přejde. Přisedl si k nám i Peter, kamarád, a navíc šéfkuchař ze Stockholmu – a má pro všechny snídani! Hurá, má nálada se lepší.
Řeka v divočině
S rozedněním jsme na místě. Řeka Vitels, kousíček od Ceres, je před námi. Žijí tu prý potočáci, takže hurá na ně! Jenže ještě než na ně vyrazíme, z rádia v autě se ozývá další předpověď – devětatřicet! Kristepane! To bude šichta!
Řeka Vitels, velikostně asi jako naše Doubrava, protéká skalnatým údolím a podél ní není vůbec žádná cesta. Šplháme, brodíme se řekou několik kilometrů proti proudu, kde prý nějací potočáci už jsou. Sakra, kolikrát už jsem tohle tvrzení od místních slyšel, pak našlapal desítky kilometrů a jednou jsem dokonce jednoho potočáka z dálky viděl odplavat. Tenkrát tam aspoň vedle řeky aspoň bylo něco, co se dalo nazvat cestou. Ale tady? Všude jen balvany a kameny.
Včela v uchu
Vždycky se nechám ukecat a pak to takhle dopadne! Šplháme celé dopoledne, ale potočáka nevidíme. Procházíme kolem velké skály s převisem. Korrie projde kolem mě, vyplaší divoké včely a během vteřiny mi jedna velká bzučí v uchu! To ses nemohla trefit někam jinam? Utíkám, pokouším se ji vystrnadit, ale nejde to! Hystericky buším prstem a pěstí do ucha, bzukot včely mírně utichá. Praskl mi bubínek? Či snad včela umírá? Ano, umírá! Vyndávám ji peánem po kouskách, ucho mě svrbí a poté začne bolet.
Šplháme a brodíme dál, ale potočáka nevidíme. Jen malého okouna. V uchu mi chrastí, na neutuchající bolest jsem si už zvykl, načež ale poslední kousek včely vypadává a mě už nic nebolí. A je i po chrastění. Voda je ledová, což je v tom vedru fajn.
Posmívají se nám paviáni
Pak Korrie zavelí: „Tady už budou!“ Chytáme a v pořadí se střídáme. Žádnou jinou rybu než toho okounka jsme však nesplašili, ba ani neviděli. Procházíme houštím, chce se mi na malou. Čurám a koukám – na potočáka! Nedivím se, že nežerou, kdo by v tom vedru také žral.
Něco pozitivního na tom však je, můj první potočák v Africe a takhle blízko! Blíží se večer, slunce zapadlo a moje nálada opět nějak padá. Mám hlad a do toho všeho se mi na skále posmívají paviáni. Konečně přicházíme k místu, kde budeme tábořit. Je tu i velká tůň, skoro jako bazén! Hlad nehlad, všichni odhazujeme batohy a skáčeme do vody.
„Tady přespíme a zítra uvidíme, co dál, když jsme dnes nic nechytili,“ zavelel Korrie a šel uklohnit večeři. Máme bouravors, africkou klobásu a zeleninu, mňam. Oheň už hoří, všechno se vaří, Korrie míchá zeleninu. Když vidím, jak se mu to celé kývá, jdu raději kámen pod kotlíkem se zeleninou podložit. „Je to hned lepší, viď, Korrie?“
Myslím si, jak jsem mu pomohl a vtom – bum! Zelenině jsem pomohl dolů mezi hrubý říční písek. Kámen vypadl. Korrie se na mě vyčítavě dívá, přičemž vybírá zeleninu, která není mezi kamínky – a přitom zvrhne kotlík s klobásami. Tajemné ticho by se dalo krájet a z výrazu všech přítomných je vidět, kdo je vinen.
Koušu omytou Bouravors a vyplivávám kamínky ze zeleniny. Začíná se stmívat a mně začíná být takto stráveného dne líto.
Mám tě, můj africký potočáku!
Tolik úsilí a výsledek? Pokud tady nějací potočáci jsou, kromě toho počůraného, musí přece někdy žrát! Aspoň chvilku! A kdy jindy, než když zapadne slunce a stmívá se? Vyskakuji, popadám prut a vestu a jdu do boje. Nohy a ucho mě bolí, sotva pletu nohama, ale jdu. Nikdo nesbírá, na vodě není ani kolečko. Šplhám kousek od tábora, kluci už nikam nechtějí a – najednou tam stál! Potočák! A žral!
Skrčený na něho z deseti metrů koukám a vidím, že žere něco ze dna, nesbírá. Navazuji nymfu, nahazuji a potočák pádí, co pádí, letí na moji nymfu a už ho táhnu. Jsi můj, mám tě, můj africký potočáku! Začnu strašně řvát a vracím paviánům jejich posměšky! Kdo tady chytil pstruha? Já, já, já, jenom já! V té euforii vidím ještě jednoho, nahazuji tedy – a zase je můj!
Najednou je vše zapomenuto, nohy a ani ucho mě nebolí a ten kámen, co jsem právě vyplivl, je mi úplně fuk. Pak přibíhají kamarádi, chlubím se fotkami, ještě chvilku chytáme společně, ale už je tma. Jdeme spát. Nadšením nemůžu usnout a netuším, že zítra bude stupňů pětačtyřicet.
Diskuze k článku (0)