Jak dopadla naše cesta za vysněným ohridským pstruhem? V minulém díle jsem jednoho chytil v chovném rybníku, teď je na řadě jeho divoký bráška.
text: Vojtěch Sklenář
Míříme za naším známým do Ohridu k dalším sádkám. Ve čtyři jsme na místě, ale chlapík nedorazil. Sádky jsou volně přístupné, takže hurá do akce. Ohriďáků je tu dost, v betonových žlabech si je prohlížíme přes pletivo. Generační ryby mají i kolem 55 cm. Další sádky nacházíme u města Struga asi o 10 km dál. U nich dokonce potkáme i hospodáře. Povolenky si prý musíme opatřit ve městě. Sláva! Prodejní místo sice nenacházíme, ale ujme se nás policajt a několik místních. Musíme do prodejny živých ryb. Jenže je neděle a mají zavřeno. Dobrá. Zato jsme ale viděli pravoslavný obřad zasvěcený Alexandru Makedonskému. Krásná podívaná.
Nestihli jste předchozí díl? Tady je! |
Z rybářského deníku: Ulovíme legendárního ohridského pstruha? (1) |
Maskáče, vousy jako Tálibánec
V pondělí ráno měli v prodejně otvírat přesně v osm, první pohyb jsme zaznamenali až v devět. Prodavač nám sdělil, že povolenky neprodává, ale může zavolat místnímu porybnému. Za pět minut přijel dvojkový golf a z něj vystoupil porybný Tanič. Vypadal drsně. Maskáče, vousy jako Tálibánec. Naložil nás do auta a zavezl do místní rybářské bašty. Musel jsem s ním vypít dvě piva a Pavel tři kávičky.
Komu vadí granát?
Po dvou hodinách posezení jsme povolenky konečně získali. Týdenní na Ohrid za 350 denárů a týdenní na řeku Satrska za 400 denárů. To je skoro zadarmo. Pravidla lovu? Snad ani žádná nejsou. Porybnému by možná vadil jen granát. Ptal jsem se i na ohridského pstruha, zda náhodou není celoročně hájený. V odpověď mi Tanič ukázal 55 cm ohriďáka na plechu. Už byl na cestě do trouby nebo na gril.
V jezeře Ohrid prý žijí dva druhy pstruhů, belvice a letnice. A v řece ohridský pstruh jezerní a ohridský říční, samostatné endemity. Tanič nám ještě poradil další dvě řeky, Černý Drim a Radiku, jenže na ně prodává povolenku zase někdo jiný v 50 km vzdáleném městě Debar na hranici Albánie, Kosova a Makedonie. Snad si je opatříme ve vesničce Lukovo u Drimu. Ještě se ptáme na míry pstruhů. Odpověď je šílená: „Ti patnácticentimetroví jsou malí, 20 cm je akorát a 30 cm jsou už golema. Velcí.“ Ptáme se, kolik ryb si můžeme denně ponechat. Odpověď je bezstarostná: „Kolik jich chytíte a uvezete.“ A je to.
Konečně vyrážíme k řece
Sestavuji pruty „na francouze“. Vyrážím ke třem krásným jamkám. Nic. Dvě ryby chytám až ve čtvrté tůňce. Dvacátníky. Ale aspoň něco. Nula se dnes nekoná. Jsou to potočáci, možná zkřížení s makedoňanem. Postupuji proti vodě a chytám prvního stoprocentního makedoňana. Má krásnou kresbu červených teček v několika řadách. Pavel taky hlásí tři ryby. Sedáme do auta a jedeme kus proti proudu. Pak prvním hodem zdolávám krásnou rybu, má asi 32 cm. Rozhodujeme se, že ji vezmeme domácím.
Makedoňan k večeři
Za chvíli mám dalšího pstruha. „A teď ještě jednoho pro nás,“ říká Pavel. Úpěnlivě bičuji jamky a ouplávky, hluboké tůně a všude čekám velkou rybu. Paběrkuji, ale Pája nemá nic. Jedeme dál. Tady už není říčka, spíš potok. U podobné vody jsem vyrostl, takže si věřím. Po dvou kilometrech chůze mi přišel jediný záběr, krásný makedoňan v délce zhruba 30 cm. Toho budeme mít k večeři my. Pověsil jsem ho na strom, aby mi ho nesežrali toulaví psi, kterých je tu plno. Popošel jsem ještě asi o kilometr, ale bez valných výsledků. Nicméně jsem měl na pažbě devatenáct ryb, Pavel čtyři. Slušný výsledek.
Budík zvoní přesně v pět
Když jsme v penzionu dali domácímu dvě ryby, měli velkou radost. Vytáhl litr rakije a začala mezinárodní družba. Kolem půlnoci byla lahev prázdná, a tak přišel ke slovu jägemeister a české pivo. Už ani nevím, kolik mohlo být hodin, když jsem se začal vychloubat, jak v pět ráno půjdu na kraba (kapra) a chytím tak domácím něco k obědu. Ráno v pět mě budík fakt vzbudil. Je mi ouvej, ale rybářské ego mě donutí vstát a jít k vodě. Ne jeden prut nabiju peletu, na druhém je česnekové boilie a na třetím (to se tady smí) pravé brněnská rousnice.
Míříme k hranicím
U vody jsem vydržel do osmi. Pak zaúřadovala bouřka, a tak jsem se do hajan vrátil bez jediného záběru. Po jedenácté vyrážíme na řeku Satrsku. Je kalná jako ranní kafe. Domlouváme se, že radši pojedeme na Černý Drim a Radiku, řeky u města Debar na hranici Kosova, Albánie a Makedonie.
Pokračování zítra…
Diskuze k článku (0)