Jak už je to posledních pár let zvykem, dávno je pryč doba ,,Ladovských zim“, kdy pro většinu rybářů začínala sezona květnem a končila v říjnu. Mírnější zimy nám dnes dovolují chytat prakticky celou sezonu a přestávku máme pouze, pokud hladinu pokryje vrstva ledu.
Text: Tomáš Elner
Závěr roku 2020 se do počasí vydařil téměř na den přesně, a tak první větší mrazíky přišly až o silvestrovské noci. Poslední dva dny prosincového chytání se starou povolenkou jsem si u vody užil doslova v opalovacím duchu, kdy to chvílemi na sluníčku nebylo ani na mikinu.
První termín výdeje nových povolenek na letošní rok byl v naší organizaci stanoven na sobotu 2. 1. 2021, což zaručovalo bez jednoho dne plynulý přechod do nové sezony. Spousta rybářů si na první výdejní termín přišla vyzvednout novou povolenku spíše z důvodu jakési jistoty a pocitu mít tento proces za sebou a zbavit se tak této starosti v následujících měsících.
První dny nového roku začaly teplotami okolo šesti stupňů pod bodem mrazu a na reakcích ostatních rybářů u výdeje bylo znát, že na ryby nemá nikdo do jara ani pomyšlení. O to větším překvapením pro všechny bylo, když jsem na tento výdej přijel v rybářském oblečení s naloženou výbavou v autě.
Pro mnohé z nich jsem byl v tu chvíli za blázna. Já měl ale jasný plán, který bylo nutné okamžitě realizovat. Dlouhodobá předpověď totiž hlásila v následujících týdnech velké mrazy, což mi dávalo jasný signál o tom, že polozamrzlá voda o velikosti 20 ha, na které jsem se chystal lovit, během pár dnů zamrzne úplně.
Podle mého odhadu jsem měl na ulovení ,,zimního“ kapra maximálně dva až tři dny. Po odevzdání staré povolenky a vyzvednutí nové jsem tedy okamžitě vyrazil omrknout situaci. Aby to byl začátek jak se patří, sv. Petr mi přichystal do cesty dvě komplikace, z nichž jedna měla nakonec za následek, že jsem tento den ani nenahodil.
Překážka na cestě
V půlce příjezdové cesty jsem narazil na obrovský strom, který ležel přes silnici. Před ním stála mávající postava, na které byla vidět radost z toho, že se zde objevil někdo, kdo by mohl pomoci. Každý jsme v tu chvíli měli problém. Jeho auto stálo za stromem, se kterým se nedalo hnout a moje před. Situace na místě byla taková, že to byla jediná příjezdová a zároveň odjezdová cesta, takže jediným východiskem bylo tento strom odstranit.
K tomu však byla zapotřebí motorová pila, kterou jsme ani jeden neměli. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než uvězněného ,,stopaře“ naložit k sobě do auta a odjet do nejbližší vesnice sehnat motorovou pilu k odstranění překážky, aby on mohl jet domů a já na ryby.
To se nakonec podařilo. Bohužel si tento proces vzal několik hodin času, což nakonec znamenalo, že jsem tento den pouze nakrmil. Druhá překážka nastala po příjezdu k revíru, kdy jsem zjistil, že za pouhé dva dny od silvestra postoupil led o pořádný kus a mně tak zbývá k chytání pouze třetina revíru. Nebyla tedy moc možnost výběru místa, a tak jsem se řídil pouze hranicí ledu. Na toto zimní období mám ve svém portfoliu boilie vlastní výroby, nástrahy určené do velmi chladné vody, které svým složením a postupem při zpracování zaručují perfektní rozpad i v té nejchladnější vodě.
Jelikož cílovou rybou byl kapr na fotku, zvolil jsem záměrně, pro mnohé v tomto období možná velké, nástrahy v podobě boilie 24 mm. Bylo mi jasné, že do rána led opět o několik metrů postoupí a podle toho jsem rozmísťoval jednotlivé kuličky při házení do vody.
V takto ledové vodě, kdy ryba tráví velmi pomalu, bylo nutné nic nepřehánět. Dvacet kuliček mi připadalo jako ideální počet, a tak jsem je plošně rozmístil v okruhu dvaceti metrů. Některé těsně k ledu, některé na volnou vodu, některé neúmyslně na led.
Zima jak se patří
Pro tento den jsem již více udělat nemohl, a tak jsem si ještě alespoň na ráno nachystal několik kuliček do tekutých extraktů, které nástrahu ještě více zatraktivnily. První ranní pohled z okna na -5 °C na teploměru dával jasně najevo, že to nebude žádný komfort. Zastavit mě to ale nedokázalo.
Po příjezdu na místo se led od večera posunul pouze o pár metrů, a tak letěly moje montáže těsně k hranici ledu. Ke každému prutu jsem přihodil pět extrakty nacucaných kuliček. Posadil jsem se do křesla a užíval si zimní krásu a hlavně samotu u vody, která je rok od roku větší vzácností.
Přibližně po třech hodinách od nahození přišel nečekaný záběr, který jsem bohužel zasekl do prázdna a po přehození prutu na stejné místo následovalo dlouhé přemýšlení. Co za rybu asi ochutnalo moji kuličku a kde se stala chyba? V duchu jsem si přál, abych dostal ještě jednu šanci, ale zároveň jsem si byl vědom, že v těchto podmínkách to nebude jednoduché.
Měl jsem před sebou poslední hodinu lovu, když v tom slyším zvuk svého hlásiče a v lednovém mrazu nevěřícně koukám na otáčející se cívku navijáku. Po záseku chvíli nedokážu odhadnout velikost ryby, ale po pár vteřinách, kdy ryba pochopila, co se děje, cítím podle tahu, že se o malou rybu rozhodně nejedná.
Když jsem ji po několika výpadech poprvé spatřil v průzračné ledové vodě u hladiny, rozklepala se mi kolena. Strašně moc jsem si přál, abych rybu navedl do podběráku, protože jsem si byl vědom, že momentálně přepisuji svoje tabulky rekordů, co se týče data ulovení kapra na fotku.
Na první vycházce sezony, na svazovce, která je ze dvou třetin pokrytá ledem, je ulovení takovéto ryby daleko ,,před“ hranicemi mých dřívějších úlovků. Přibližně po patnácti minutách boje navádím rybu do podběráku a v tu chvíli jsem nejšťastnější člověk na světě.
Krásný zdravý lysec hraje celý zimními barvami a moje radost je nepopsatelná. Následuje rychlé focení a po pár minutách pouštím plný emocí rybu zpět do jejího ledového království.
Díky, svatý Petře!
Diskuze k článku (0)