Lovu candátů jsem se zatím cíleně nevěnoval a tak není divu, že mám na pažbě svého prutu jenom pár desítek zářezů, převážně z holandských vod. Diskuzí chladných i horkých hlav posedlých candátí tematikou jsem ale absolvoval bezpočet. Candátí téma jednou dožene každého.
Text: Radek Matouš, foto: autor
Je zářijová sobota, krátce po šesté. S napětím čekám u přívozu v Dolní Vltavici na příjezd kolegů. Jsou přesní jako hodinky, říkám si pro sebe, když příď rakouské lodi s elektromotorem vykrajovala v mléčné mlze své budoucí místo na lipenském sluníčku.
„Guten morgen, Radek,“ slyším klasický pozdrav česko-rakouského přátelství.
„Guten morgen, Wolfgang,“ pečetím kamarádšoft ve stejném duchu.
Vyrážíme
Všímám si pohledu Wolfganga, který hypnotizuje obrazovku bílého ipodu, Michael zase nespouští oči z echolotu. „Mohu se podívat?“ pokládám otázku.
„Ipad je prostřednictvím speciálního programu napojený přímo na echolot. Mám tady zaznamenané všechny trasy a místa, které jsem navštívil.“
„Co ta barva?“ ptám se.
„Program odlišuje hloubku od nuly do 12 m v různé barevné škále. Tmavě modrá označuje největší hloubku, takže teď můžeš vidět, že jedeme přímo nad původním řečištěm. Výhodou programu je mimo jiné i to, že můžeš přesně sledovat trasu i místo, kde právě jsme.“
Chytat začínáme na třímetrové hloubce
„Mohu si půjčit nástrahu?“ ptám se, abych se na vlastní kůži mohl vyzkoušet zdroj rakouského candátího úspěchu.
„Jistě.“
Jinou odpověď jsem ani nečekal. Na obratlík přidávám 8cm hnědou gumu s 10g olůvkem. Nevím proč, ale najednou mám pocit, že jsem candátům na stopě.
Jsme na sedmi metrech a já zkouším novou nástrahu, 12cm zelenkavou gumu s 15g olůvkem.
„Musím trochu přitvrdit, v hloubce bych jemnou hlavičku příliš necítil,“ oznamuji kolegům důvod změny.
Tři náhozy a bingo!
Radost z první ryby je velká, koncentrace malá. Lipenský bojovník mi obratně vyklouzává z rukou a svobodu si naděluje sám. Wolfgang fotí jen mé prázdné ruce. Candát měřil asi 55 cm.
Jsme v pomyslném středu lipenského jezera. V dálce před námi registruji pension Vanessa, záda nám jistí bájný ostrov Tajvan.
„Pět metrů, pozor, stromy,“ říká Michael a okamžitě převazuje na drop shot. Třetí nához a tentokrát je úspěšným lovcem sám pan kapitán. Pěkně stavěný candát má rovných 55 cm. Siluetu ladného těla zvěčňujeme kouzelnou skříňkou a pokračujeme v lovu. Během chvilky si svého prvního lipenského predátora připisuje i Michael. Je to štíhle, ale počítá se. Je půl desáté a na kontě máme tři ryby.
„Co takhle vyrazit k Tajvanu?“ ptám se.
„Tajvan moc rád nemám, je to příliš exponované místo – hodně rybářů, hodně prochytané,“ slyším.
„To je sice pravda, ale je tam velmi pěkný zlom ze čtyř na sedm metrů. Stará železniční trať se zajímavými úkryty. Chytal jsem tam s Davidem Chalupkou při jeho tréninku na závody,“ přidávám další informace.
„Tak dobrá.“
Zajímavé místo nalézáme brzy.
„Mám zase nějaké děťátko,“ dodává smějící se Michael. Odhadem asi 40cm candáta ani neměříme. Po dvaceti minutách našeho snažení hlásí pan kapitán čtyři utržené gumy a úspěšný lovec další dva dorostence.
„Teď už vím, proč nás kapitán na Tajvan nechtěl vzít. Tohle je ten jeho klíč k úspěchu! Myslím, že jsem objevil Wolfgangovu bájnou třináctou candátí komnatu,“ komentuje situaci Michael. Jeho ironie je zřejmá.
„Jedeme dál,“ říká Wolfgang.
„Pod námi je pěkná ryba,“ slyším Michaela.
„Můžeš zkusit pelagické jiggování,“ odpovídá kolega.
Co to je?
V poslední dobou se objevilo hodně informací o lovu candátů ve vodním sloupci.
„V Rakousku si to můžeš přečíst v rybářských časopisech snad každý měsíc. Máš třeba hloubku 25 m, na echolotu ryby vidíš ve sloupci například v hloubce 10 m. Zastavíš, nahodíš… A máš candáta.
Pomalu obeplouváme Tajvan.
„Poplujeme raději ještě trochu dál,“ oznamuje nám Wolfgang. „Ať nerušíme kapraře. Navrhuji nekotvit a chvilku splavávat. Dno je tady zajímavé, jsou tam kameny a pařezy. Hloubka mezi 4 až 5 m. Zkusím černou gumu,“ říká kapitán.
Druhý rakouský parťák se vrací k drop shotu. Já nelovím, míním fotit. Během další půlhodiny se na loď nevrátí další tři gumy. Postaraly se o nechtěný piercing lipenských pařezů. Přesně v době oběda si připisuje 52cm úlovek náš ostřílený kapitán.
„Je to tady u vás opravdu pěkné a proto sem rád jezdím. Respektuji všechna pravidla a ryby až na výjimky vracím vodě. Chci tady totiž lovit i nadále.“
Cinkot tří lahváčů doprovází hlahol – na zdraví! Česko-rakouské přátelství je tak definitivně zpečetěno. Přikusujeme české tatranky a rakouský salám. Díváme se do čerstvých paprsků lipenského sluníčka a užíváme si. Pak se pomalými přejezdy doplněnými o krátké driftování krůček po krůčku vracíme tam, kde jsme naši rybářskou výpravu započali.
„Tak, tady zakotvíme. Tohle místo je další tutovka,“ tvrdí Wolfgang a spouští kotvu na místě mezi dvěma velkými jachtami.
Počítám náhozy… Jeden, tři, deset…
„Záběr!“ hlásí Michael.
Z pruhovaného bandity se nakonec vyklubalo další candátí štíhle. Těsně u lodi se vypíná.
„Máme jich sedm!“ oznamuji kolegům šťastně.
„Tenhle se nepočítá, protože nebyl v lodi.“
Další hody už nám úspěch nepřinášejí. Vracíme se do přístavu. Byl to krásný a poučný den.