Čihadla visela na krásně prověšených vlascích, ospalý letní den se za komářího koncertu lámal k červánkovému večeru. Srpnovou idylku jen občas narušil hluk valícího se kamení po lesní skalnaté stráni, když někde na kopcích proběhlo stádo muflonů nebo divokých sviní.
Text: Jan Š. Kraml, foto: repro fishinginholland.nl, pixabay
Hejno mladých kachen za dozoru své matky hodovalo na rákosím zarostlých březích. Sedím a vychutnávám tu pohodu mladého letního večera v lesích vedle Kazínské skály. Po nebi plují bílé mráčky a vše nasvědčuje tomu, že v tento ospalý čas ani ryby příliš nebudou nadšené mými nástrahami.
Večer se plynule halí do tmavě modrého saténu, stíny v lesních houštinách tmavnou a z kupovitých mráčků se začíná spouštět jemný deštík, který téměř necítíme, když dopadá na kůži, ale příjemně chladí celé tělo, rozpálené od celodenního slunečního žáru.
Záběr
Rozhoduji se, že počkám do úplné tmy a půjdu domů, stejně by za tohoto jemného deště svíčka osvětlující mé „policajty“ pořádně nehořela. Z úvah, co všechno jsem kvůli dnešnímu rybolovu zase zameškal, mě vytrhuje razantní záběr.
Léty rybářské praxe vycvičený reflex selže jen málokdy. Se zpožděním maximálně sekundy prudce zasekávám, letitý prut na několika místech kvůli drobným prasklinám omotaný černou lepicí páskou se ohýbá do podoby anglického luku a brzda navijáku začíná hrát. Během několika okamžiků je mi jasné, že tohle není úhoř, na kterého jsem nalíčil rousnici.
Tvor ve vodě vůbec neregistruje můj monofil síly 0,25 mm a volně odjíždí při dně po proudu. Je mi jasné, že žížala ze zahrádky zachutnala jednomu z místních sumců. Příliš nadějí si nedělám. Není to zde poprvé, co mám pocit, že jsem zapřáhl místo ryby ponorku, ale přesto se nevzdávám.
Díky boji si nevšímám temně černých mraků, které zahalují první hvězdy. Také hlazení jemného deštíku se během chvíle mění v bičování provazy ledové vody. Náhle blesk ozáří téměř noční krajinu a zaburácení hromu o okamžik později mi téměř vyrazí prut z ruky.
Bouře
Zažil jsem sněhovou bouři při túře na běžkách na hřebenech zimních Krkonoš, kdy se nebe i sníh zbarvily do béžové barvy, kdy bílou tmu jen občas rozzářilo mlhou rozmazané matné světlo blesku, ale ani tato bouře se nedala srovnat s bouří v noci ve skalách, kdy fialové blesky osvětlují černá nebesa i zemi a kdy hrom prakticky nepřestává znít díky mnohonásobné ozvěně.
Horečnatě přemýšlím, co dělat. Že sumce z vody jen tak nevytáhnu je mi více než jasné, ale bezdůvodně utrhnout rybu na udici jen proto, abych mohl zbaběle zmizet od řeky? To by přece žádný správný rybář neudělal.
Srdce lovce vede boj s rozumem, který mi mimo jiné našeptává, že se pomalu mohu rozloučit s mobilem a digitálním fotoaparátem v kapsách maskáčů, zplihle visících na naprosto mokrých nohách.
Hromová rána, která doslova otřásla celý mým tělem (něco podobného jsem zažil jen na rockovém koncertu, když jsem se postavil metr od zvukové bedny), rozhodla. S těžkým srdcem skláním prut do vodorovné polohy a rychlým pohybem utahuji brzdu.
Pociťují krátké škubnutí v pravé ruce, prut se náhle stane lehčím a pak už jen navíjím vlající vlasec. Složení obou prutů je otázkou několika okamžiků. Ještě naházet všechny propriety do vodou nasáklého batohu, štítivě si ho dát na mokrá záda, zvednout bicykl a jít lesní cestou po břehu směrem k civilizaci.
Cesta je příšerná, bahno pod podrážkami mých bot klouže, kolo se každou chvíli zarazí o kořen nebo kamen. Do toho mi samozřejmě v hlavě víří vzpomínky na děsivé historky o lidech spálených bleskem tak, že z nich zbyla jen hromádka černých kostí a museli být identifikováni jen podle medailónku se svatým obrázkem na krku, kterému se jak zázrakem nic nestalo.
Vzpomínám si na dědovo vypravování z dětství, kdy mi říkal staré historky o tom, že v těchto skalách dříve žili draci a děsili rybáře za bouří svým řevem. Právě hrom zaburácel tak, že bych byl ochoten přísahat, že jeden z těchto bájných tvorů právě roztáhl svá křídla.
Konečně vidím první světla své vesnice, ale nebeské dělostřelectvo pálí dál. Tak rád bych už byl doma, ale vsednout na kolo se bojím, prý do člověka jedoucího na bicyklu může blesk snáze uhodit…
Konečně přicházím domů, batoh s provlhlou rybařinou putuje ve sklepě do kouta, nyní nemám sílu cokoliv vyndávat a sušit. Zítra na to bude času dost. Ještě horká sprcha a rychle do peřin. Je to snad poprvé, kdy jsem zcela upřímně rád, že jsme se konečně vrátil z rybolovu.
Diskuze k článku (0)