Mnoho milovníků přírody, ať třeba rybářů, myslivců či ostatních vnímavých návštěvníků mi dá za pravdu, že příroda je nejen krásná, ale někdy svým způsobem i krutá. Za svá dlouhá léta nejen rybaření, ale například i při houbaření a jiných činnostech jsem v přírodě mohl poznat to, jak je k nám, živočichům, laskavá.
Text: Milan Janoušek, foto: pixabay
Jenže příroda někdy ukáže i svoji druhou tvář. Odhlédneme-li od takových katastrof, jako jsou povodně, zemětřesení a podobné živelné události, stáváme se mnohdy nečekanými svědky různých příhod, které se pevně vryjí do naší paměti i na celý život. Při rybaření tomu bývá dosti často. A tak bych se chtěl s vámi, rybářští přátelé, podělit o několik zážitků, které jsem během již dosti dlouhého rybářského života u vody prožil.
V době mého rybářského mládí byla mojí oblíbenou říčkou Blanice, protékající Šumavou a jejím podhůřím. A tak jsem jednoho červnového odpoledne stál v jejích vlnkách a švihal vodu snažíce se vyprovokovat k záběru potočáka nebo lipaního krasavce.
Protože rybky byly poněkud líné, moje pozornost byla rozptylována ostatním děním kolem vody. Musím předeslat, že říčka Blanice je nejen úžasná svojí čistotou, ale třeba i tím, že mnohdy si člověk připadá, že rybaří pod přírodní střechou. Pobřežní porost z olší, vrb, břízek a kdovíjakého roští skýtá pro různé živočichy nejen ochranu, ale i pěknou sportovní arénu.
Veverčí cirkus
Jak jsem tak rozjímal nad touto krásou, zpozoroval jsem nedaleko nad sebou dvě veverušky. Jedna byla vybarvená spíše do barvy černého uhlí, druhá byla typická zrzečka. Barva nebarva, ve větvích předváděly akrobatické kousky nedosažitelné ani pro špičkové cirkusové umělce. Překrásná letní pohoda je tak rozproudila, že vůbec nevnímaly moji maličkost. Možná, že vnímaly a předváděly se, jak už to někdy u malých capartů bývá.
V jednom okamžiku však zrzečka urputně pronásledována svojí kamarádkou uhlířkou snažíce se jí uniknout, přeskočila z olše na vrbu a ejhle! Vrba jí neposkytla záchranu. Její větve splývající až k vodě malou uličnici nezachytily a ta se po vrbových lístcích nemajíce žádnou oporu propadávala nezadržitelně k hladině říčky.
Ještě poslední pokus o skok na jinou větev a zrzečku pohltily vlnky této horské bystřiny. Ještě chvilku jsem bezmocně pozoroval zápas toho malého roztomilého tvorečka s vodním živlem, ale příroda byla v tomto případě mocnější. Veverka uhlířka ještě chviličku poskakovala ze stromu na strom hledajíc svoji kamarádku a pak zmizela na břehu, aby skryla svůj smutek nad ztrátou své družky, jak už to tak v životě bývá.
Bylo mi smutno. Život je však takový. Vylezl jsem na břeh a rychle jsem pokračoval po proudu říčky s nadějí, že snad zrzečka měla štěstí a já jí pomůžu. Tentokrát jsem neměl to štěstí ani já a tak jsem se smutnou vzpomínkou raději opustil tento překrásný kout naší přírody.
Diskuze k článku (0)