„Tady, co chytáte, žije jenom padesáticentimetrová štika,“ odpoví na můj pozdrav náhodně procházející rybář a pokračuje: „Chodím až tam dozadu k mostu, ale když jdu kolem a někdo tady chytá, většinou mi odpoví, že vytáhl jenom padesátku.
autor: Zdeněk Hofman, foto: autor a Lenka Hofmanová, ilustrace: autor
Chodí sem hlavně přívlačáři s lehkou bagáží. Od auta je to pěšky kus cesty a to většinu lidí odradí. Štik tu stejně moc není, tady berou hlavně kapři, cejni a plotice.“ Neznámý kolega odchází po proudu Sázavy. Kdyby chviličku počkal, pochopil by, proč jsem si vybral zrovna tohle místo. Stal by se svědkem vzácného okamžiku, kdy velká štika dostala hlad a zaútočila.
Je začátek září a slunce pomalu končí pouť po obloze. Na ryby jsme vyrazili už brzy ráno. Lenka měla štěstí a během první hodiny chytila dvě štiky. Byly sotva mírové, ale nadšenou rybářku navnadily natolik, že měnit místo nechce. Řeka vytvořila pod jezem několik nádherných tůní. Díky vodním travinám, které lemují skoro celý břeh, vznikl pro číhající predátory dostatek úkrytů. Prochytat všechna lákavá místa zabere celý den. Já volím jinou strategii. Snažím se vybrat co nejlepší místo, kde budu trpělivě číhat, až zubaté dračici vyhládne a vyrazí na lov.
Hledání štičího doupěte
Polední slunce praží naplno. Jeho paprsky dopadají na naši polovinu řeky. Je jasné, že odpoledne bude situace opačná a do stínu se ponoří druhý břeh.
Štika má ráda studenou vodu. V parném létě proto vyhledává hluboké a chladné úseky. Menší exempláře číhají s největší pravděpodobností těsně u břehu pod trsy vodního porostu nebo pod kotvícími loděmi. Kde ale hledat větší sestry?
Několik metrů proti proudu rostou kousek od sebe dvě obrovské olše. Jejich mohutné větve sahají daleko nad hladinu a poskytují dravcům dostatečné množství stínu pro úkryt. Zbytek břehu je porostlý křovím, které už takovými možnostmi nedisponuje. Navléknu na udici těžké olovo a začínám měřit hloubku u prvního stromu.
Dno u břehu je hodně zanesené, protože hlavní proud teče na druhé straně řeky. Přestože používám šestimetrový teleskop, pod jeho koncem naměřím necelý metr vodního sloupce. To je na velkou štiku málo, ale určitě najdu lepší místo.
Pod druhým stromem je situace o poznání lepší. Hloubka na délku prutu je sto padesát čísel a po dalších dvou metrech klesá na více než dva metry. To jsou velmi dobré podmínky. Vedle stromu je vyschlé koryto, kterým zřejmě teče v některých ročních obdobích voda. Ta pravidelně odplavuje nánosy bahna a listí. Vymletá strouha vytvořila pod hladinou nejhlubší jámu v celém okolí. To je místo, které jsem hledal.
Začínám lovit
Uvelebím se do trávy a nahodím udice. Na živou rybičku stačí jeden prut. Pokud je štika hladová a číhá pod stromem, zabere okamžitě. V opačném případě musím počkat, až jí vytráví nebo připluje ze svých toulek řekou. Dlouhou chvíli si krátím chytáním na feeder.
Ryby moc neberou, ale o zábavu mám postaráno. Více než záběry ryb mě zaměstnává nastražená plotice, která chce vyplavat na hladinu. Vzhledem k těžkému olovu má smůlu. Správné vyvážení montáže hraje při lovu štik důležitou roli.
Plotice mění strategii a vyráží směrem ke břehu. Špička prutu je krátká a nemůže v úniku zabránit. Plotice opouští hlubokou strouhu a vyjíždí na mělčinu. Porušuje tak zásadní pravidlo, že nástražní rybička musí být tam, kde chce rybář a nikoliv naopak.
Finta číslo 1
Sedím pod stromem a přemýšlím, co dál. Spodní větev mohutné olše sahá skoro do jedné třetiny řeky. Její konce jsou tenké a silný vlasec z nich půjde určitě vyškubnout. Vytáhnu plotici a znovu nahodím.
Tentokrát si hod velice dobře promyslím. Splávek s nástrahou dopadne doprostřed řeky, ale tak, že zkříží svoji dráhou letu jednu z koncových větviček. První pokus není úspěšný a musím ho několikrát opakovat. Nakonec můj plán vyjde a vlasec se zachytí za trs listí. Opatrně zasunu prut do držáku a pomalým navíjením zkrátím vzdálenost splávku od větví tak, aby rejdící plotice nemohla odplavat na mělčinu.
Větev je metr nad hladinou a napnutý vlasec umožňuje opisovat nastražené rybě kružnici o průměru kolem dvou metrů. Ukotvení ji dál nepustí (viz obrázek 1) a udrží v místě nad vymletou jámou, která možná slouží jako letní sídlo velkého dravce. Jakmile na podzim listí opadá, stín zmizí a štiky se přestěhují do nejhlubších partií řeky.
K dopravování vlasce do větví můžeme používat i různé zlepšováky. Viděl jsem rybáře, který nasunul prut do dvou spojených tyčí a s tímto desetimetrovým monstrem naaranžoval nástrahu přes větve nad vodou během několika vteřin.
Finta číslo 2
Při lovu štik jsou přírodní překážky výborným pomocníkem. Pokud nejsou po ruce větve skloněné nad vodou, je tu další trik. Snad každý rybář ví, že ryby vyhledávají s oblibou potopené stromy a větve.
Taková místa bývají domovem tloušťů, okounů a hlavně malých rybek, za nimiž se pochopitelně stahují i štiky. Za překážkou vzniká tišina s klidnou vodou nebo zpětným proudem. Žádný rybář takové místo nenechá bez povšimnutí.
Při lovu přívlačí je scénář vždy stejný. Nejdřív vějířovitě proházím celou tišinu a potom se pomalu přibližuji k potopeným větvím. Touha po úlovku zaslepí moji mysl, která mi našeptává, abych blíž už nenahazoval, až se to stane. Nástraha uvázne a po neúspěšných pokusech o vyproštění dochází většinou k její ztrátě.
Při lovu štik na plavanou nastává stejný problém. Nastražená rybka jezdí zprvu vzorně uprostřed tůně, ale najednou znejistí, začne bláznit a zajede do vázky, ve které hledá spásu. Tento signál, že se pod vodou něco děje, vyjde bohužel naprázdno a začne vyprošťování zamotané rybičky. Po mnohých zkušenostech, které takto skončily, jsem změnil taktiku lovu.
Postavím se těsně pod překážku a rybičku se splávkem nahodím tak, aby šňůra vedla přes větve na konci překážky (viz obrázek 2). Nástraha musí dopadnout o několik metrů dál, do proudu. Popojdu o 2-3 metry níž, zaklapnu řadič navijáku a počkám, až se splávek usadí na hladině, kde díky větvi, přes kterou jsem šňůru přehodil, nesplave ke břehu.
Překážky ze spadlých stromů někdy dosahují skoro do půlky řeky a díky této metodě usadím rybičku na největší hloubce, kde se může zjevit velká štika. Je dobré změřit si předem hloubku a použít větší splávek s dostatečnou zátěží, aby rybička nebyla příliš nadnášená. Tento způsob lovu chce trochu cviku a hlavně dobrý zrak (anebo správné brýle na nose).
Šňůra nesmí dopadnout do silnějších větví, z nichž by nešla při záběru uvolnit. Proud drží rybičku v dostatečné vzdálenosti od vázky. Nebezpečí zamotání sice hrozí, ale vyplatí se riskovat, protože odměnou může být záběr vysněné ryby. Jakmile se splávek potopí, jemnými cukanci vyprostím šňůru z větví, napnu vlasec a zaseknu. Samotná štika do stromu nezajede a většinou zamíří doprostřed řeky. Mám na mysli větší štiku. Menší juniorky se ve větvích naopak ukrývají a mají k tomu pádný důvod. Jejich babičky i maminky totiž nešetří ani vlastní potomky.
Ženy chytají jinak
Lenka si vymyslela svoji vlastní metodu. Na živou rybičku chytá jenom s jedním prutem na plavanou. Nahodí doprostřed řeky. Počká, až nástraha dopluje ke břehu a znovu nahodí. Po několika pokusech postoupí na další místo.
Musím říct, že tato aktivní metoda je dost úspěšná. Funguje hlavně v místech, kde řeka teče rovným korytem, bez tůní a zátok. Z pohledu rybáře působí taková voda nudně a fantazie nemá žádný podnět, který by roztáčel kola osudu.
Splávek se nikde neudrží, všude je proud. Přesně to však Lence vyhovuje. Dobře ví, že dno řeky je plné balvanů a dalších překážek, za kterými číhají štiky. Představy a intuici musí nahradit tvrdá dřina. Tento způsob lovu je jakýmsi kompromisem mezi čekáním u nahozené kačeny a přívlačí. Postupné prochytávání revíru skoro vždy přinese nějaké ovoce. Pravda je, že častěji přicházejí štiky menších a středních velikostí, ale o překvapení nebývá nouze.
Splávek pomalu pluje v proudu a vzhledem k napjatému vlasci opisuje velký půlkruh. Těsně u břehu uvázne olovo na dně a právě v této fázi přichází většinou záběr. Štika zřejmě pomalu sleduje putující rybičku. Jakmile zastaví, vyrazí do útoku. Tato metoda výborně funguje například na středním toku Labe.
Diskuze k článku (0)