Slunce. Od ranního povstání Fénixe až po utonutí v purpurové řece

Každý prožíváme dny na rybách jinak. Všechny nás však spojuje příroda, řeka a slunce, které se nikdy neopozdí.

Text: Luděk Švorc, foto: autor

Každé ráno jako pták Fénix povstane z popela noci a zlatými křídly pohladí uplakanou přírodu. Ze zbytků oparu utká jemnými paprsky předivo pro lidskou fantazii. Skály se přemění v lodě proplouvající růžovou mlhou a řeka se zvolna propadá do slunného dne. Vycházející slunce ví, že včerejšek je pouhou vzpomínkou dneška a zítřek jen dnešním snem.

Něžný šepot rozbřesků, polední vrcholná extáze a nakonec němá píseň soumraků. To je věčný kolovrat, co je Země Zemí.

Slunce prochází i zavřenými víčky a mozek vnímá jas. Miluje bez hranic a ve spojení s plynutím vytváří svět perleťově lesklý.

Večer slunce podpálí horizont, naposledy se zhlédne v zrcadle hladiny, na chvíli obarví řeku a utone v purpuru. Poslední jiskra vytvoří na hraně jezu světelný břit, rozhraní světla a tmy.

Řeka šumivě pospíchá nocí a ztiší se až proměnou v kapku oceánu. Ráno nás slunce opět překvapí magickou přeměnou vodní šedi v krásno.