Rybářský řád stanovuje pravidla lovu. Co se smí a co ne. O etice v něm není ani zmínka. Tu nelze rybáři striktně nařídit. Etiku, potažmo vztah k rybám, přírodě a kolegům si musí každý v sobě vytvořit sám. Na jakou úroveň se rybář dostane a jak sám svá pravidla respektuje, je jen a jen na něm samotném.
Text: Ivo Novák, foto: autor
Někdo si nese s sebou na ryby igelitový pytel, aby cestou domů posbíral odpadky. Zastaví se v rybárně a koupí si několik rybích filetů k večeři, protože ulovené ryby ze zásady pouští. Jiný přijede k vodě a po jeho odjezdu zbude na břehu ohniště, hromada plastikových lahví a všelijakého dalšího odpadu.
O povalujících se uřezaných částí rybích těl a šupin v trávě ani nemluvím. Dokud rybáři budou svého koníčka chápat především jako možnost přivýdělku a přilepšení si v jídelníčku, tak bude všechno špatně.
Starého psa novým kouskům nenaučíš
Přesvědčit někoho, že se u vody chová naprosto nevhodně a tudíž neeticky, bývá těžké a leckdy si říkáte i o přesdržku, jak se říká. Ovšem mezi rybáři se najde i dost těch, kterým nic vysvětlovat nemusíte. Vědí, jak se má člověk v přírodě chovat a osobním postojem a chováním vyjadřují, čím pro ně rybaření je.
Zahraju si s ohněm a troufnu si nyní odhadnout, jak na tom čeští, moravští a slezští rybáři jsou. Desítky let strávených u vody mě snad k tomu opravňují…
Takže… Podle mě je tu deset procent vzorných rybářů, kteří ctí etiku. Třicet procent kolegů se jí snaží dodržovat a zbylých šedesát procent rybářů prostě chodí k vodě na ryby. Do první mnou vymezené skupiny patří převážně sportovní rybáři, ryzí milovníci přírody.
Do oněch třiceti procent zahrnuji kolegy, kteří k vodě chodí naplnit svou vášeň, touhy, aby tam strávili pěkné chvíle a občas si odnesli domů nějakou tu rybu.
U vody nedělají binec a to, co si k ní přinesli, také odnesou a vyhodí do popelnice. Zástupci třetí skupiny jdou k vodě s tím, že by měli něco nalovit a přinést domů do mrazáku. Příště se nemusí dařit a každé sousto se přece počítá. Někteří z nich si s Rybářským řádem hlavu nelámou a berou i ryby podměrečné, občas i ryby v tom kterém období hájené. Občas sice nějakou rybu pustí, ale jen proto, aby jim vedle lovící kolega neřekl, že jsou vydry.
Smutné přemítání
Podle chování rybářů také vypadají samotné revíry. Jak byl který rok úspěšný, to se obyčejně porovnává podle celkové statistiky úlovků. Poměřují se čísla… Kolik ryb se nasadilo a kolik se jich z vody odlovilo. Čím je graf strmější, tím lépe. Ovšem jen pro statistiky.
Ryby berou týden po vysazení, pak už není co chytat. Vzpomeňte si jen na některé příklady vysazování pstruhů duhových třeba z vašeho okolí. Zblblé ryby útočí na vše, co se ve vodě jen mihne, rybáři si asi týden užijí a pak nadávají, že ve vodě nic není.
Kdyby hospodářům graf klesal, mohlo by se zdát, že je něco v nepořádku. Ideální by bylo, kdyby graf nasazených ryb rostl a ten o úlovcích klesal. Pak by se mohlo zdát, že se blýská na lepší časy a že rybáři začali chápat etické principy. To ale v nejbližší době nehrozí.
To, že si rybář podle Rybářského řádu může ponechat dvě ušlechtilé ryby nebo sedm kilo masa denně, není příkaz. Mnozí ale tato úřední slova chápou jen jako omezení a tam pak o nějaké etice snad ani nemá cenu hovořit.
Člověk jako pán přírody
Dnes už není uměním ulovit rybu. Techniky lovu jsou stále dokonalejší, vybavení stále skvělejší. Rybářský prut by neměl být chápán jako zbraň či prostředek k vyplenění revíru. Měl by být tou součástí výbavy rybáře, která mu má zprostředkovat to, co od rybaření čeká a co mu přinese uspokojení.
Člověk je pánem přírody. Asi ano. Měl by se tedy podle toho také chovat. To platí i v rybaření. Aby zůstalo šlechetnou zálibou a aby lidé nechávali přírodní dědictví budoucím generacím v co nejlepším pořádku. Je špatné, když děti – synové, dcery, vnuci a vnučky platí dluhy za rodiče. Platí to v politickém vnímání světa, platí to i ve vnímání přírody. Kdo to bere jinak, ten vlastně říká: Po nás potopa.
Pro mnohé rybáře je koupit si občas rybu v obchodě nedůstojné a nepochopitelné. Jinde ve vyspělém světě je to ale docela běžné. U nás je dost lidí, kteří se k rybám chovají jako kormoráni. Vím, že jsou to silná slova, které se spoustě lidí nebudou zamlouvat, ale nemohu si pomoci. Něco jsem prožil, viděl a zažil.
Jako řadovému rybáři mi nepřísluší vymýšlet nějaký řád etických pravidel, kterým by se měli ostatní řídit. To určitě ne a možná bych se ani do některých záležitostí přesně netrefil.
Diskuze k článku (0)