Stříbrné torpédo rozřízlo hladinu, voda stříká do všech stran a než si stihnu cokoliv uvědomit, ucítím silnou ránu do prutu. Zabral bolen. Bitva začíná.
Text: Zdeněk Hofman, foto: Lenka Hofmanová
Na lov vychytralých dravců jsem se soustředil až v posledních letech. Jako malý kluk jsem o bolenech četl povídku Oty Pavla. Od té chvíle jsem toužil nějakého ulovit, jenže nebylo kde. Bolen patřil k opravdu vzácným rybám. Poprvé mi zkřížil cestu začátkem 70. let.
O prázdninách jsme vyrazili s rodiči na Oravu pod stan. Rybářské nádobíčko jsem měl pochopitelně s sebou a každý den proháněl okouny v blízké zátoce. Na žížalu brali jako zběsilí a já byl z pichlavých krasavců nadšený, protože v obecním rybníku takové ryby nežily.
Oravská zátoka byla ukrytá mezi stromy a přístupná jen z jednoho místa uprostřed. K večeru se v jejím ústí objevila obrovská ryba. Plula těsně pod hladinou přímo ke mně. V čisté vodě byl velmi dobře vidět každý detail. Temný hřbet a stříbrné boky jsou jasným poznávacím znakem jediného dravce z čeledi kaprovitých.
Je to bolen dravý!
Úzká hřbetní ploutev občas prořízla hladinu, vypadala jako periskop plující ponorky. Stál jsem přikrčený u stromu a bez dechu sledoval nevšední podívanou. Krasavec měřil odhadem sedmdesát čísel, což byla na tu dobu slušná míra.
Plul elegantně pomalým tempem a v asi dvoumetrové vzdálenosti kopíroval břeh. Okem těkal do všech stran a sledoval dění ve vodě i nad hladinou. Určitě mě viděl, ale nedal na sobě nic znát. Projel kolem splávku a pokračoval dál. Nezmohl jsem se vůbec na nic a jen stál v němém úžasu. Úplně mě uhranul. Stříbrný krasavec zatím doplul na konec zátoky, ladným obloukem se otočil a vyrazil na zpáteční cestu.
Musí být můj
To už jsem se probudil ze šoku a rychle začal jednat. Snížil jsem hloubku na minimum a v největší tichosti nahodil do předpokládané trasy návratu. Bolen se vracel při druhém břehu. Zátoka nebyla naštěstí příliš široká a nebyl problém nalíčit na správném místě. Po chvilce se přiblížil k nabídnuté rousnici.
Se zatajeným dechem čekám, co bude následovat. Těsně před nástrahou přestal hýbat ocasní ploutví a k žížale doplul vlastní setrvačností. Vypadalo to, že přemýšlí, jestli má zaútočit. Sledoval jsem jeho bystré oko a najednou se mi zdálo, že na mě kouká. Jako by mi chtěl naznačit, že nemám žádnou šanci. V pomalém tempu kořist minul, pak znovu zabral ploutví a zmizel na volné vodě.
Bolen mně učaroval
Od té chvíle jsem už na nic jiného nemyslel. Nechodil jsem na houby, ani nehrál s kluky fotbal. Všechen čas patřil jenom stříbrnému tulákovi, který navštěvoval zátoku v pravidelných intervalech. Všechny nabídnuté laskominy však ignoroval. Zkoušel jsem rohlíky, vařená kolínka, rybičky a dokonce i koníky, housenky a další hmyzí žoužel. Každou léčku však odhalil. Někdy to vypadalo, že konečně zabere. Několikrát se k nástraze i vrátil, ale na poslední chvíli od útoku upustil.
Zpočátku jsem myslel, že mě vidí a proto nebere. Vyhlížel jsem ho proto na okraji zátoky. Když se blížil, rychle jsem doběhl v předstihu na místo, nahodil a schoval se do křoví. Šupinatý lišák se ošálit nenechal. Silný vlasec a masivní háčky, které se tenkrát běžně používaly, byly zcela určitě příčinou mojí prohry.
Diskuze k článku (0)