Malý lipánek Thymo se už v řece s ledasčím potkal. Poznal nebezpečné tečkované pstruhy, obratné ledňáčky i zákeřné norky. Přes všechna nebezpečí plave se svými kamarády dál v rodné řece.
Text: Tomáš Kupka, foto: Ivo Novák, Pixabay
Čas plynul. Třetí zima uběhla Thymovi jako voda, a když se břehy začaly žlutit květy petrklíčů, uslyšel i Thymo prvně svůj vnitřní hlas, jak mu šeptá, aby se vydal na místa podobná těm, kde se sám narodil. A i on, stejně jako před lety jeho rodiče, společně se svou první vybojovanou lipaní slečnou uložil do připravené jamky na dně spousty malinkých rybích vajíček, z nichž se, jako ostatně i z jiných snůšek, vykulili zanedlouho jeho první ratolesti. Dělo se tak každé jaro a vše bylo tak, jak má být.
Pátý rok Thymova života pro něho dlouho nebyl ničím zvláštní. Vše však změnilo jedno překrásné listopadové odpoledne. Mnoho dní do konce sezony už nezbývalo, a tak jsem neváhal a vyrazil s muškařským prutem vstříc svým oblíbeným místům.
Obloha byla jako vymetená, podzimní slunce se mi svými slábnoucími paprsky snažilo ze všech sil zahřát prokřehlé tělo. Okolí ovládl klid, jímž se zvolna proplétal svěží vánek nesoucí nádech blížící se zimy, jemně rozkmitávajíc poslední zbytky listoví. Vskutku překrásný den… Na hladině však ani kolečko!
Co bych jen dal za jemňoučké lipaní sebrání, co vykouzlí vlnku něžnou jako od spadnuvšího pírka! Jenže lipanům se dnes k hladině nechce. Chvíli váhám, ale pak to na suchou mušku přece jen zkusím. Střídám jepičky, broučky, osmnáctky, dvacítky… Nic…
Už si nevím rady, ale pak vybírám z krabičky větší mušku. Tenké tělíčko v barvách legendární Iron Blue Dun s křidélky inspirovanými „puhovkou“ slovinského pana vazače, Marjana Fratnika. Kolikrát mi už tato muška přinesla úspěch, kolikrát jsem pak s pokorou vzpomněl na genialitu jejího autora vnesenou do její neskutečné jednoduchosti.
Setkání
Mušku posazuji na konec táhlé tůně, aby jen chviličku vydržela plavat na hladině. A hle! Přichází záběr. Razantní záběr! Jak se později ukáže, na lipana opravdu až nezvykle energický. Ryba bojuje na místě, drží se u dna. Poté vyráží dolů s proudem. Když s ním spojí své síly, stává se z ní skutečně srdnatý bojovník. Nesmím nic uspěchat! Nesmím ji ztratit! Jemný prut a pečlivě seřízená brzda tlumí výpady mého soupeře, jemuž pomalu docházejí síly. Ještě pár chvil a je dobojováno…
Ryba je unavena a zdolána. Uprostřed řeky se mi u nohou pokládá na bok a mé srdce nad tou krásou zaplesá. Je to velký lipan. Samec. Jeho hřbetní ploutev hraje ve slunečních paprscích všemi barvami. Tyrkysově modrá, žhnoucí červená, temně fialová… Vzorně uspořádané šupinky elegantně obtažené hnědou linkou, prsní ploutvičky snad posypané zlatým práškem. Levou rukou mu ve vodě jemně podpírám bříško a zbavuji ho háčku.
A vtom si všímám jeho očí… Těch velkých, lesknoucích se, černožlutých očí. Hledíme na sebe a v ten moment se začínám v koutku duše stydět za své lovecké počínání a začínám tohoto přenádherného tvora chovat v ještě větší úctě. Ještě chvíli odpočívá v mé dlani. Pak už jen tiše zamává ocasem, jeho prapor se před mýma očima ještě jednou rozvlní a lipan zmizí v bezpečí své tůně.
Pouze ta jeho vůně tu ještě chviličku zůstává se mnou… Vůně divoce rostoucího tymiánu, poeticky se odrážející v jeho latinském pojmenování. Dnes bych už skutečně více lovit nemusel. Loučím se s ním a v duchu mu přeji, aby posbíral do nadcházející zimy dostatek sil a na jaře se ještě jednou vrátil na posvátná místa a dal možná už naposledy vznik novému životu.
Vždyť i on sám dobře ví, že jeho čas se neúprosně krátí. Ale největší touhou každého tvora je přece žít a život dávat. A i on chce určitě alespoň ještě jednou prožít čas rozkvetlých petrklíčů.
To samé bych mu přál i já. A nejen jemu. Bože, jak rád bych viděl řeku nadále živou, plnou ryb a vše okolo v co možná největší rovnováze a harmonii. Rybáře pokorné a chovající ryby a přírodu v úctě… Snad to byl vzdálený sen, avšak stále jsem v něj doufal a těšil se na roky následující.
Černá smrt
Jenže tu zimu se stalo něco, co rozhodlo o tom, že má ani Thymiho přání vyslyšena nebudou a já se s ním nejspíš už nikdy nesetkám. Události následujících měsíců nás donutily přihlížet tomu, jak nám to, pro co jsme pracovali, o čem jsme snili a co jsme milovali, mizí před očima. Když totiž tehdy přišly první mrazy, temná sněhová mračna s sebou přivedla zkázu.
Tou zkázou byli ptáci, černí ptáci… Ptáci přinášející smrt…
Diskuze k článku (0)