Stalo se to jednou na jaře v údolí mé domovské řeky, nedaleko malebného městečka založeného před dávnými časy na skále tyčící se z jejího meandru vysoko k nebi. Asi v půlce května si tu v mělké klidné části říčky se dnem bohatě pocukrovaným kamínky a pískem stará lipaní maminka s tatínkem vybrali místo pro svou poslední snůšku jiker.
Text: Tomáš Kupka, foto: Ivo Novák
Byli sice oba staří, ale věděli, že právě oni mohou předat svým dětem to nejlepší, a proto se i ony budou mít dobře a jednou tu bude plavat i spousta jejich rybích vnoučat. I když oni už se jich nejspíš nedočkají.
Jak rodiče předpokládali, tak se také stalo. Velká voda naštěstí nepřišla, ani chladné počasí se už neukázalo a tak se za dva týdny z jiker vykulili malí lipánci. Maminka s tatínkem se o ně však starat nebudou.
Lipaní rodiče to tak nedělají. Ale i kdyby chtěli, tak nemohou. Jsou ve svém věku už moc slabí a oba vědí, že právě za tyto své děti zaplatí cenu nejvyšší. Brzy přijde čas, kdy se s nimi v duchu rozloučí a poté usnou věčným spánkem, aby odevzdali svá bezvládná těla řece, která jim život dala a nyní si ho vezme nazpět.
Lipaních bratříčků a sestřiček byla všude spousta. Jako malé jehličky se schovávali v tišinkách kolem břehů nebo v hustém lese zelených vlasů vlajících v proudu řeky, jež jim poskytovaly úkryt i potravu.
Byl mezi nimi i malý Thymo. Zdržoval se s ostatními lipánky, poznával své sousedy – barevné střevle, legračně po dně poskakující vranky a krásně tečkované pstruhy. Na ty si však, jak brzy zjistil, bude muset dávat pozor. Tedy alespoň dokud trochu nepovyroste. Několik svých kamarádů kvůli jejich neopatrnosti už nikdy neuvidí.
Pstruhů tu však dnes nebylo tolik, jako v prošedivělých vzpomínkách starých rybářů. Řeka byla lidmi za poslední desítky let z velké části přeměněna. Úkryty zmizely, všude jsou do výše se tyčící jezy a s nimi spojené zanášení toku a znemožnění pouti pstruhů na trdliště v přítocích a snad i nějaké další důvody, o nichž lidé možná ani nemají tušení.
Daň je krutá. Pstruzi mizí a rybáři mohou být rádi, že jimi uvolněná místa zaplnili alespoň lipani a řeka zůstala živá. Thymo v rybím společenství rostl, naučil se vyhledávat na dně žijící blešivce, larvy chrostíků, sbírat z hladiny jepičky a spoustu dalších dobrot a těšil se dobrému zdraví. Voda v řece, ač protékající výše proti proudu stojícím městem, byla stále čistá, a tak Thymovi ke spokojenému životu nic nescházelo.
Šťastné dětsví
Ač si to sám neuvědomoval, měl dar životem proplouvat snadněji než někteří jeho kamarádi. Bylo to jednak díky tomu, co dostal do vínku od svých rodičů, totiž, že žil ve své řece od narození.
Lipánci, kteří se přistěhovali už jako roční caparti, neuměli v řece hledat potravu. A tak byli častokrát hubení, slabí a nemocní. Po svém příchodu byli zmatení a dorazila-li po deštích větší voda, snadno je odnesla bůhví kam.
Také setkání s volavkou, kovově se lesknoucím ledňáčkem či někým z norčí rodinky bylo pro ně zpočátku v jejich novém domově velmi nebezpečné. Mnoho z nich uniknout nedokázalo. Thymo tak přicházel o nové kamarády.
Ale neplakal pro ně. Cítil, že tak to asi má být. Vždyť smrt jednoho z pohledu přírody ani smrtí není a nemá cenu pro ni truchlit. Příroda míní smrtí až skutečnost, kdy zemře celá velká rodina živočichů žijících na naší planetě, v naší zemi, anebo třeba ona velká, jedinečná lipaní rodina v naší řece. A tak vlastně bylo ulovení několika lipánků volavkou a ledňáčkem součástí přirozeného koloběhu zaručujícího dlouhodobé přežití všech rodin živočichů v řece i jejím okolí.
Diskuze k článku (0)