Pstruhová Ohře umí být velmi náladová. I přes to se mi daří ulovit několik pstruhů, když tu mi volá kamarád, který chytá na Nechranické přehradě. Smutným hlasem mi sděluje, že mu někdo odcizil celou výbavu.
Text: Josef Jehlička, foto: autor
Chystáme se k odjezdu, když přijíždí starší pán na mopedu. V dýchacích broďácích a s plandajícím velepodběrákem na zádech. Je to pohled pro bohy, ale asi bych si připadal hloupě, kdybych kolegovu tragickou situaci zlehčoval fotografováním. Kamarád si svůj stesk vylévá i pánovi. Ten nám ale s lišáckým úsměvem a dotazem, jestli nešťastník má jedno chlazené lahvové, vlévá do duše naději, že nic není ztraceno.
„Jak to?“ ptá se s nadějí v hlase kolega, který nechce být jmenován a později nesouhlasil ani se zveřejněním fotek. Jeho babička mu prý říkala, že obrázky kradou duši. No nic… Získává informaci, že Rybářský domov ve Vikleticích skrývá i dobře zásobenou prodejnu. Plný znovuobnoveného nadšení a naděje mě nechává u vody, vyráží zpět přes hráz s tím, že mi zavolá, jak dopadl.
Zrovna dostávám malého potočáka, když mi v kapse znovu drnčí mobil. Očekávám zklamání, ale kdepak… Ačkoli bylo v Rybářském domově zavřeno, kamarád našel na vývěsce telefonní číslo. A paní, která telefon zvedla, mu po vyslechnutí truchlivého příběhu nabídla pomoc v podobě nákupu nové výbavy.
Jenže kolega s sebou neměl dost peněz, takže telefonicky zkoumal stav mé peněženky. Jenže milá mladá paní nakonec přišla se spásným nápadem. Zavolala vedoucího, pana Šmída. A ten půjčil kamarádovi vlastní vybavení! Na nákup nástrah a dalších maličkostí peníze byly.
Chytáme dál!
Během odpoledne se kamarádovi podařilo ulovit kapra v délce 68 cm, kterého pustil a pak mě opět vytrhl z muškařské idylky. Už dvě hodiny jsem nic neulovil, takže se nic neděje. A víte, co slyším?
„Moje pruty a celá výbava jsou na světě! Chytej až do večera, vyzvednu si tě!“
Zdá se mi, že mluví nějak vláčně, bude přece řídit… No nic, třeba je to jen můj dojem a dál se věnuji řece. Až do desáté večerní zůstávám bez záběru. Inu, Ohře tohle umí. Jsem rád, že jsem si zachytal přes den. A tak mi ani tolik nevadí, že z plánovaného večerního sběru se stalo totální fiasko.
Vzápětí se objevuje kamarádova dodávka. Z auta se ozývají podroušené hlasy, notující si nějakou odrhovačku. Tohle jsem tedy nečekal! Kamarád vystupuje ze zadních dveří, lehce vrávorá a na dotaz, co se děje, mi vysvětluje: „Pruty a vercajk už mám vedle postele, spíme tady a basta!“ Domů prý pojedeme až zítra dopoledne, navíc má pro mě úžasné překvapení.
Když volám domů, Honzík mi sděluje, že už vše vědí a ať prý rybu raději vykuchám, aby se nezkazila. Cestou se dozvídám, že kamarád se rozhodl pro ubytování v jedné z chatek, které také obhospodařuje Rybářský domov ve Vikleticích.
Konec dobrý, všechno dobré
Dávám si vytouženou sprchu a nakonec se ochotně připojuji k oslavě znovunalezeného náčiní. Potykám si i s domnělým zlodějem. Když uviděl u vody opuštěné náčiní, posbíral ho (kolega se totiž u kiosku na pláži zdržel asi déle, než mi tvrdil) a při odchodu od vody nechal vše v rybářské prodejně s tím, že majitel se tam určitě přihlásí. Ten se po obdržení svých teleskopických pokladů vydal k němu domů a následně ho přemluvil k oslavě lidské poctivosti v nedaleké Rybářské baště. Pro mě potom jeli oba, řídil ale „zlodějův“ syn, který byl na rozdíl od nich tohoto výkonu schopen. A ranní překvapení? Mám prý dočkat času, jako ta husa z přísloví…
Ráno ani nechytáme, pospali jsme si důkladně a kamarád mě s potutelným úsměvem vede rovnou do Rybářského domova. Okukuji rybí království, docela zírám. Výběr jako hrom. Skoro vše, nač pomyslíte.
Kamarád mě vybízí, abych si něco vybral jako kompenzaci za neplánovaně prodloužený výlet, muškařina však v sortimentu bohužel chybí. Nakonec beru nějaký ten splávek, krabičku olůvek a peán pro Honzíka, jinak by mě kolega z prodejny asi nepustil.
Diskuze k článku (0)